Seděli jsme na terase jedné galerie, pili kávu, a přisedlo si k nám dobro. Mělo ustarané čelo a unavené oči. Bylo celé ucaprtané a připadalo si zbytečné.
"To bude dobou..." řekl jsem opatrně. Léta jsme se neviděli a nechtěl jsem je vyplašit. Řekl bych, že na této zemi není nic plaššího. Připomene se, jen když má jít do tuhého.
Kamarád fotograf, který se včera vrátil z Calais, si ukroutil cigaretu a mlčky kývl hlavou. To mě ujistilo. Zatímco dobro neklidně pohlíželo někam dál, nad našimi hlavami, a mělo se k odchodu. Neposeda.
Zůstali jsme sami. Seděli jsme na terase, pokuřovali, upíjeli vychladlou kávu a zábla nás kolena. Na stolek mezi námi spadlo několik kapek prvního březnového deště.
"A vůbec," povídám : "Čí to byl vlastně nápad, sednout si v tomhle počasí na terasu ?!"
(03.03.2016)
