Mon portrait, Slovaquie 1976,
7x10,5 cm, dessiné par Ivan Polák
7x10,5 cm, dessiné par Ivan Polák
Crédit photo : Ken Seton Archive
Autoportrait, Jihlava - Staré Hory, 1969
Crédit photo : © 1969, Ken Seton
Crédit photo : © 1969, Ken Seton
Artefakt na zdi za mými zády jsem vyrobil z ebenového dřeva. Železný hřeb, který vykoval můj kamarád a umělecký kovář Josef Mück, na něm drží keramickou plastiku "Leda líbající labuť", jíž zhotovila jeho tehdejší žena Hanička Mücková.
Hanička svým předčasným odchodem Josefa předešla. Oba zemřeli relativně mladí. Možná se mýlím, ale mám pocit, že v Čechách na uměleckého kováře a restaurátora Josefa Mücka, který tam udělal tolik práce, po jeho smrti rádi zapomněli.
Hanička Mücková pracovala coby restaurátorka v pražském Náprstkově muzeu. Restaurátorský ateliér tam tehdy řídila stejně skvělá Hana Hájková, která po smrti svého manžela Dr. Lubora Hájka (1921-2000) spáchala sebevraždu. Ona byla mnohem mladší, ale byla mezi nimi opravdová láska. Až za hrob.
K osobnosti Dr. Lubora Hájka, viz časopis : Revolver Revue
Tím ovšem historie nekončí...
Obě Haničky se domluvily, že mi na cestu do exilu upletou pořádný zimní vlněný svetr. Jenomže, já jsem se dozvěděl o tom, že už nejsem československý občan pozdě a nezbývaly mi než dva a půl měsíce k tomu, abych území Československa opustil. A tak to Haničky nestihly.
Navíc, abych mohl pracovat v lese pod cizím jménem, musel jsem nejdříve opustit Prahu a když už jsem tam musel, vyhýbat se adresám, které estébáci zaručeně znali. Z města jsem pak vždy odjížděl složitým způsobem pozdě v noci, abych nevyzradil rodinu, se kterou jsem žil.
Přesto jsem se týden před odjezdem společně s Janem Lopatkou na rozloučenou v Praze opil, ale to sem teď nepatří...
Vlastně už nezbývá než dodat, že jsem ten pořádný zimní vlněný svetr nakonec přece jenom měl. Ve Francii. Dala mi jej Isa (Isabelle), která ho upletla pro kluka, s nímž se zrovna rozešla. Jenomže, to už jsem Haničkám říct nemohl.
(01.05.2015)
Obě Haničky se domluvily, že mi na cestu do exilu upletou pořádný zimní vlněný svetr. Jenomže, já jsem se dozvěděl o tom, že už nejsem československý občan pozdě a nezbývaly mi než dva a půl měsíce k tomu, abych území Československa opustil. A tak to Haničky nestihly.
Navíc, abych mohl pracovat v lese pod cizím jménem, musel jsem nejdříve opustit Prahu a když už jsem tam musel, vyhýbat se adresám, které estébáci zaručeně znali. Z města jsem pak vždy odjížděl složitým způsobem pozdě v noci, abych nevyzradil rodinu, se kterou jsem žil.
Přesto jsem se týden před odjezdem společně s Janem Lopatkou na rozloučenou v Praze opil, ale to sem teď nepatří...
Vlastně už nezbývá než dodat, že jsem ten pořádný zimní vlněný svetr nakonec přece jenom měl. Ve Francii. Dala mi jej Isa (Isabelle), která ho upletla pro kluka, s nímž se zrovna rozešla. Jenomže, to už jsem Haničkám říct nemohl.
(01.05.2015)
