Večer na úpatí nového roku jsem prožil v biografu. Dávali "Žert" z roku 1968, jehož premiéra byla - už za ruské okupace, v únoru 69. Předcházel mu film "Nikdo se nebude smát" (1965) inspirovaný povídkou z Kunderových Směšných lásek. A právě ten hrál v mém (politickém) sebevzdělávání klíčovou roli.
Z parku naproti jihlavskému kinu Dukla byl výhled na prázdné místo před gymnáziem, kde stávala socha Masaryka. Zničili ji zhovadilí komunisté. Profesor Žáček jako jediný nechal studenty své třídy o odstranění sochy hlasovat, za což byl z gymnázia vyhozen.*
Později, když směl dávat večerní jazykové kurzy, chodil jsem k měnu na němčinu. O přestávkách a cestou domů, před výlohou antikvariátu, jsme diskutovali o literatuře. Pan profesor Žáček, hrál v mém sebevzdělávání stejně důležitou roli.
Když vyšel ve Svědectví blok Jiřího Gruši věnovaný Milanu Kunderovi, byli jsme překvapeni chladnou reakcí českého disentu. Pozdější léta po rozpadu Československa ukázala, že demokracie sama o sobě nic nevyřeší, pouze poskytuje prostor a živnou půdu.
Kdyby se mě dnes někdo zeptal : Odkud jste ?
Odpověděl bych : A víte, že nevím.
___
*/ Malíř Vysočiny Jiří Žáček (1927-2006 v Jihlavě) byl bratr profesora Žáčka.
(Tři fotografie Vysočiny jsou z výstavy Blues, 2015, Mikulov.)
(01.01.2022)
