"Za oknem, které je úzké a vysoké – skleněná gotická nudle –, studený kanadský vichr míchá dvě běloby : rozbitý sníh, jenž se jako prach sype z černavých mračen nahoře, a sněhový prach, který vichr zdvíhá s pláně táhnoucí se od Mississaugy na jih, k jezeru Ontarijskému. Rozbitý sníh víří bílou pustinou, kde není nic, jen pár holých zčernalých stromků. Kolej stojí v divočině. Očekává se, že za několik let se město Mississauga rozroste, a kolej pak získá pestřejší okolí. Zatím je v pustině, dvě a půl míle od nejbližšího developmentu rodinných domků. Ale ty už nejsou jeden jako druhý – od dob George F. Babbitta se tu něco naučili. Možná je poučila literatura. Familyhauzů jsou nejmíň čtyři typy, střídají se v nepravidelných intervalech, takže development působí dojmem švýcarské vesnice načrtnuté nějakým hodně stylizujícím malířem. Pohled je na ni pěkný.
Jenže ji nevidím ; leda vnitřním zrakem, jak mi těkají myšlenky. Skutečnýma očima vidím bílou, studenou, vichrnou kanadskou pustinu. Často takhle vnitřním zrakem vidím mnoho krásných věcí, které jsem spatřil na vlastní oči v téhle zemi měst bez minulosti."
Josef Škvorecký : Příběh inženýra lidských duší ; Nakladatelství Plus ; Praha 2012 ; ISBN 978-80-259-0111-3
(30.07.2020)
