Veselé dušičky

(Novocerekvická, 1961-1963)

"Myslíš, že někdo přijde ?" zeptal jsem se.

"Přijde," řekl Samek a měl pravdu. Přišla jeho matka, vrazila mu pár facek a stáhla jej s hrobky i s dekou. Zůstal jsem sám.

Někdo nás udal, napadlo mě. V sousedním domě bydleli dva moji bratranci, ani jeden z nich nepřišel...

Na kostelní věži, na kterou nebylo přes stromy vidět, odbilo třičtvrtě na dvanáct. Od dolních vrat bylo slyšet bouchnutí a pak vrzání klíče v rezavém zámku. Horní vrata u márnice nikdo nezamykal.

Dva dny po dušičkách byl hřbitov plný světel. Některá poskakovala pod poryvy větru, jiná zářila z luceren honosných náhrobků, jak na bitevní lodi. Listy kaštanů padaly ze stromů jak obrovité černé ruce.

"Ty brďo !" ozvalo se za mnou. Přišel Šmejkal, který to ani neslíbil, jen nás odpoledne poslouchal. Z věže odbíjeli půlnoc, oči se mu rozzářily : "To je nádhera !"

"Jak jsi se sem dostal ?"

"Přes zeď," řekl.

"Byl tady Samek," povídám.

"Já vím, slyšel jsem z ulice, jak mu Samková nadává. Já mám tu výhodu, že se o mne nikdo moc nestará," řekl a vytáhl z bundy placatku rumu. 

"Mmm, to je vůně !" povídám. "Tak ať žijou mrtví !"

"Veselé dušičky !"

*     *     *

Na prázdninách v Nové Cerekvi, cca 1960-1961

Foto pořídil F.N., někdejší kamarád
Scan/Crédit photo : © Ken Seton

(06.11.2014)